Jak jsem cestoval z dovolené domů.
Jak jsem cestoval z dovolené domů. |
|
Rozhodl jsem se popsat, jak jsem se vracel domů z dovolené. Ne, že by nebyly lepší zážitky, ale tenhle mě připadá docela zajímavý. Bohužel existuje mnoho věcí, a mezi ně patří i práce, které mě zabírají větší či menší část dne, po kterou se nelze věnovat sepisování dojmů. To se pak odráží nejen na frekvenci, se kterou dám něco dohromady, ale také na vlastním obsahu.
Tak trochu jsem si postěžoval, nechme však už pracovní problematiky a vraťme se k původnímu tématu.
Je něco před 23 hod pátek 10. 8. 2001, jsme sbaleni a čekáme na odvoz na letiště. Na ležérní maltskou organizaci pro nás přijíždí autobus přesně ve 23:00. Nasedáme. Jedeme dál sesbírat další spolucestující. Zastavujeme kousek nad školou u Chantilly Court, kde přistupují další lidé, převážně teenageři. Organizace je prozatím vymakaná, protože k autobusu přijíždí i několik menších dodavek a jejich lidský obsah se včetně zavazadel přesouvá do našeho, stále více se zaplňujícího, autobusu. Objevuje se tu i česká groupleaderka Lenka a hned je vše “veselejší”. Ve skupině teenagerů, kterou má na starost, totiž chybí jedno děvče, jenž bylo prý naposled před hodinou viděno někde v Bamboo (diskotéka, vzdálená tak 15 min jízdou autobusem v zábavním centru celého ostrova). Takže se pořád někam volá, a z možného pohledu nezapojeného pozorovatele, i trochu zmateně pobíhá. Jednoduše vzniká improvizovaný činorodý ruch s cílem onu dívku najít. Po několika minutách se dotyčná sama objevuje ve dveřích autobusu s blaženým úsměvem na rtech připomínající Oldřicha Kaisera napodobujícího chování dívek v tomto věku. Zhruba ve stylu: “ ... to je od vás pěkné, že na mne čekáte.” Pak si s blaženým úsměvem, jen tak, odhrne pramen vlasů padajících ji do obličeje, aniž dá okolí najevo, že by si alespoň trochu uvědomovala co se to vlastně děje. Spíše pohledem než slovy dodá něco jako: “ … a to jsem nevěděla, že se čeká jenom na mne…”. A zmizí v hlubinách letmo osvětleného autobusu. Lence padá zase jeden organizační kámen ze srdce, můžeme konečně pokračovat dále v cestě směr letiště.
Je zajímavé, že jsme se s Lenkou neshodli, zda jsme svým chováním schopni dané teenagery zkazit my nebo naopak oni by mohli zkazit nás. Každopádně cesta klikatými uličkami na letiště se trochu vleče, proto se ještě probírají aktuální dojmy, jaké byly poslední dny a večery, co se komu podařilo zažít. Po několika minutovém popojíždění setmělým ostrovem konečně dorážíme na letiště, kde nás čeká další překvapení.
Původně měl náš let startovat v sobotu 11.8. v 01:20, ale ve
škole nám bylo řečeno, že se let přesouvá na 02:05. Tomu byla přizpůsobena i
celá organizace přivážení turistů na letiště. Posunutí letu na později bylo ve
škole dokonce ověřováno i několika lidmi, telefonicky přímo s letištěm.
Proto bylo docela zajímavé, když jsme se dozvěděli, že naše letadlo opravdu letí
v původním čase 01:20 a ne později, jak to ve škole všichni tvrdili. Vše
připomínalo pohádku Pyšná princezna, kdy starý král sliboval co slíbil a
odvolával co odvolal. Divím se, že se ještě divím, vždyť jsme na Maltě, která
sama o sobě připomíná někdy pohádkovou říši, na kterou si je třeba nejprve
zvykat. Nám tato změna zase tak moc nevadila, jelikož jsme už všichni byli na
letišti přítomni. Další české groupleaderky, ale začaly jevit známky
vzrůstající nervozity a zděšení, protože jim stále ještě nedorazily všichni co
měli odletět. Uvolněné a usmívající postavy mládežnických vedoucích se pod
tíhou odpovědnosti zase začínají mračit. Jejich nejistota pomalu vzrůstá.
Veškerou pozornost teď soustřeďují na několik stránek seznamu lidí. Těch
odškrtnutých, co už na letišti jsou a těch neodškrtnutých, co ještě nedorazili.
Nás se toto nedopatření, naštěstí, už netýká, v klidu si jdeme odbavit
svá zavazadla. Zaměstnanec Malta Air na moji otázku: “I want some
seats together and maybe at window.” Odpověděl se suchým anglickým humorem jen:
“Yes, maybe at window.” No a teď už nezbývá nic jiného než jen čekat na
samotný odlet.
Chceme ještě udělat klasické skupinové foto z letiště, půjčujeme si proto od jiných turistů maltskou národní vlajku a snažíme se někde nahoufovat, ale marně. Groupleaderky na nás nemají čas, protože stále chybí nějací lidé. Čas běží a běží, všichni také ví, jak to na Maltě funguje, lépe řečeno nefunguje. Využíváme tímto volné chvilky a otevíráme naší poslední láhev s ještě vychlazeným bílým vínem. V okamžiku, kdy špunt opouští láhev se letištní halou ozve poměrně hlasitý a charakteristický zvuk doprovázící tuto činnost. V důsledku, že převážná část lidí na letišti jsou Češi, a z toho většina mládeže, o které se stále neví zda ji můžeme zkazit nebo ona nás, tak to zase tolik nevadí, alespoň nám určitě ne. Hledáme vhodné místo, kde zakotvit s naším oroseným magickým pokladem v zelené láhvi. Moc se nám toho na popůlnočním maltském letišti nenabízí. Příhodné místo nacházíme u zavřeného stánku lybijských aerolinek. Tady, usuzujeme, bude to pravé místo, kde nalezneme útočiště a můžeme bez obav zůstat. Nikomu kolem zabraní čelní části Libyan Arab Airlines nevadí. Těžko říct, zda-li si tohoto kroku vůbec někdo z ospalých postav letištního personálu všimnul. Každopádně zůstávamé.
Část z nás se mermomocí snaží ještě utratit poslední
maltské centíky nalezené po všech kapsách a skrýších, další se jen obyčejně,
letištně nudí. Někteří si už plně uvědomují, že dovolená definitivně končí
a nenávratně se mění v nostalgické vzpomínky. 
Je teď trochu čas si vše ještě nechat projít hlavou, jak se nám tady líbilo, co jsme všechno stihli a
nestihli prožít a co mohlo dopadnout úplně jinak, než jak to dopadlo. Prostě na
některé dolehl takový středně těžký sentiment, ze kterého se snad pomohlo trochu
dostat několikerými doušky vína. Čas na letišti se docela vleče. Ne zase tak moc
pro ty, co ještě přijíždějí a museli si cestou plně vychutnat místní
organizaci dopravy a pološílenou jízdu věčně spěchajících řidičů mikrobusů.
Podle papírů jsme konečně v plném počtu, můžeme udělat poslední skupinové
foto a rozloučit se. Některé groupleaderky jedou s námi zpět do ČR, ale Lenka
tady zůstává. Její tvář se po všech strastech posledních několika hodin začíná
opět rozjasňovat a vůbec se netají s tím, že odchází náš odlet náležitě
oslavit a užít si několik hodin svobody, než v 07:45 přiletí další letadlo plné
českých “parchantů” a vše začne nanovo.
Zbývá jen vrátit maltskou národní vlajku původnímu majiteli,
který už nervózně a trochu vystrašeně pobíhá po letišti a hledá ji. Vše
ostatní je již na páteční noc poměrně nudné, unavující a nijak zajímavé,
stejně jako např. takové pasové odbavení. Jediné co přináší trochu vzruchu do
naších řad je průchod bezpečnostním rámem. Po jeho průchodu spojeného s
případnou doplňující prohlídkou ručním detektorem si vzájemně vzdělujeme co
komu a kde na detektoru zapípalo, a jak to že to teď pípalo, když to minule nepípalo,
či proč to teď nepípalo, když to minule pípalo…. Sami jsme překvapeni co všechno
je takový rám schopen zachytit. Po obdržení palubních lístků jdeme pomalu do
letadla.
Není tu žádný chobot ani přistavený autobus, nezbývá než danou vzdálenost urazit klasickým způsobem, pěšky. Pak už jen vystoupat po schůdcích nahoru na palubu, opětovat úsměv stewardky a usadit se na svoje sedadlo. Místa máme celkem pohromadě, až na Hynka, který chtěl mermomocí sedět u vlastního okýnka. Takže u něj sice sedí, ale úplně jinde, téměř přes celé letadlo od nás. Ještě si do naší řady přisedá Pája (Další relativně známý Čech, byl s námi např. na maltské večeři i jiných akcích, chodil do jiné školy, proto jsme jej potkávali jen občas). Poslední kontrola letušek, zda jsme připoutání a už se šineme na start.
V letadle to teď vypadá jako když humanitární síly OSN
evakuují nemocemi schvácenou bělošskou osadu někde z hlubin Afriky, protože
každý druhý na palubě letadla různě pokašlává, kucká a dusí se. Prostě
většina osazenstva letadla má tzv. “syndrom druhého týdne”, což je námi
vymyšlené označení normálního nachlazení, způsobeného neuváženou konzumací
chlazených nápojů všeho druhu a hlavně klimatizací. Lépe řečeno, přechodem
z venkovní rozpálené ulice do klimatizované místnosti a tím způsobeným
teplotním šokem. Nachlazení se u většiny z nás projevilo, různou intenzitou,
právě během druhého týdne co jsme byli na Maltě, proto název “syndrom 2. týdne”. Ne
všichni se stihli během pobytu tohoto syndromu zbavit, tak si jej alespoň vezou sebou
domů.
Náš pojízdný lazaret stále více zrychluje a stále více drnčí. Všechno dění uvnitř přehluší vzrůstajícím hluk motorů a už se odlepujeme od země a vzlétáme. Ještě nabíráme požadovanou výšku a po několika drobných manévrech odlétáme směr “domů”. Z letadla je teď pěkný pohled na osvětlenou Maltu, která se zdá stále menší a menší. V té tmě ještě poznáváme některá námi navštěvovaná a oblíbená místa. Letíme směr Comino a Gozo, po těchto ostrůvcích pod námi definitivně zavládla tma. Jako každý let je i tento průběžně doplňován o informace co a jak. Bohužel hlas, který vše říká je natolik specifický, že jen s těží poznáváme, kdy se ještě hovoří maltsky a kdy zase anglicky. Pak následuje klasické společné cvičení letušek a letušů, kteří předvádějí různá bezpečnostní opatření v letadle. Letíme přes moře, nechybí proto ani ukázka záchranných vest. Nacvičené to mají pěkně, ale pořád jim chybí 100% souhra všech zúčastněných jednotlivců.
Spartakiádní vystoupení obslužné posádky pomalu končí a my se v pauze, než se začne nosit jídlo, dohadujeme, kdo je mezi letuškami nejhezčí a nejsympatičtější. Zda jsou to děvčata nebo “letuš Kamil”, který steward(ka) se komu líbí a proč.
Už si pomalu zvykám na to, že jsem na palubě něčeho co se nadmíru podobá zaplněné polní nemocnici, jenž se z linie nepřítele vrací zpět do bezpečí vlastního týla. Buď to bude zvýšeným hlukem motorů nebo postupným vysilováním jednotlivých kuckajících, zachvácených “syndromem 2. týdne”, ale v letadle se situaci, po této stránce, začíná uklidňovat.
Konečně dorazili s občerstvovacím vozíkem i k nám, díky čemuž se ani pořádně neshodneme na konečném pořadí úspěšnosti jednotlivých letušek. Nápoje si objednáváme podle chuti, většinou vítězí kafe. Jídlo je jen jednoho druhu. Pokud se tedy někomu z něj udělá nevolno, jak je to čas od času vidět v katastrofických filmech, tak alespoň nebude část cestujících a posádky ve výhodě, způsobené existenci odlišného jídelničku. Při objevení případných žaludečních nevolností to bude hezky po mušketýrsku jeden na všechny nebo spíše všichni na všechny. Nejsem pesimista, to ze mne jen mluví dřívější zkušenost s jídlem, které jsme dostali při cestě opačným směrem. Dnešnímu jídlu vévodí jedna společná vlastnost, skromnost, ale už i na první pohled se zdá více chutné než to minulé. Což tehdy, v krátkosti, představoval trochu opečený párek s něčím jako kaše, pro neodborníky jako já, těžko určitelného původu, s dalšími kopečky záhadné hmoty, doplněné o trochu ovadlé zeleniny. To vše zakončeno asi pravým anglickým vánočním pudingem. Vánočnost pudingu nespočívala v jeho slavnostním vzhledu, ale spíše v jeho datu výroby. Jsem rozhodně pro, aby se v životě zkusilo všechno, co jen jde, ale v tomhle případě, fakt, nemusím víckrát než jednou. Děsivá zběsilost kombinace anglické a maltské stravy, v tom špatném slova smyslu. Teď, jak se zdá, máme štěstí, jídlo se od toho při cestě na Maltu výrazně liší. Je tu více zeleniny, která bez viditelných úhon přežila ohřev v mikrovlnce. Párek vystřídalo několik druhů salámu a hlavně kašovité hmoty úplně chybí, hurá. Chuťově to není nic převratného, ale je to mnohem lepší než ta předchozí varianta, také vydávaná za jídlo. Holt jiný kraj, jiný jídelníček. Nebo, že by se jednalo o předem domluvené pokusy na turistech? Každopádně po chvíli máme tuto fázi letu úspěšně za sebou.
Po jídle zavládlo v prostorách letadla nebývalé ticho. Většina lidí už klimbá nebo se tak alespoň navenek tváří, ale hlavně kuckání se teď ozývá jen velmi zřídka, nepravidelně a ojediněle. Letadlo začíná prostupovat mír a klid vyčerpaných a utahaných turistů. Máme za sebou tak třetinu až polovinu dvouhodinového letu, na případný spánek tedy zbývá necelá hodina čistého času. Posilněn kávou se myšlenka na odpočinek mému tělu moc nezamlouvá a před chvílí ještě nesnesitelnou únavu zahání někam do ústraní. Na její místo, však nastupuje pocit nudy. Což je ještě horší. Nelze už ani zabřednout do hlubin konverzace, protože už během jídla byl inteligenční kvocient naších rozmluv na nevalné úrovni a rapidně se blížil k bodu mrazu. Za což asi mohla zlehka nás přemáhající únava, kterou se teď, jen mojí osobě, podařilo tím prokletým kafem zapudit. Na ostatní to asi nějak nepůsobí, dobrovolně zůstávají ve spárech vítězící únavy. Při pohledu z okýnka se jen těžko orientuji a nejsem schopen určit zda to venku je ještě italská tma nebo se jedná o úplně jinou tmu. Čím bych se tak zabavil? Marně se rozhlížím kolem sebe a nic mne nenapadá.
Vysvobození ze stále se rozrůstajícího pocitu nudy přichází samo od přírody, pomalu mne to nutí navštívit místnost, kde se chodí po jednotlivcích. Při vstupu do této místnosti má člověk většinou zasmušilý výraz, ale když místnost opouští je v jeho obličeji převážně zářivý úsměv vyjadřující pocit z dobře vykonané práce. I já jsem se rozhodl zajít si pro svůj úsměv a vybral jsem si variantu vpředu letadla, hned za pilotní kabinou. Teď už jen vyčkat okamžiku, kdy bude daná místnůstka volná, protože jak se zdá, volaní přírody zaslechlo v kratším okamžiku více lidí současně. Někteří však nemají za cíl návštěvu místnůstky, ale derou se, po dohodě s letuškou, přímo do pilotní kabiny. Taky dobrý nápad, ale pěkně postupně, jedno nutkání za druhým.
Sedíme hlouběji v zadní části letadla, a musím proto projít kus cesty, než dorazím k vytouženému cíli. Cestou si prohlížím jednotlivé cestující, jak nehybně a spokojeně sedí a podřimují, včetně Hynka, který si svého těžce vybojovaného okna v přední části letadla ani neužije. Kdyby nespal, mohl se z něj klidně stát i odborník na tmu se zaměřením na středozemí. Jeho chyba! Konečně jsem tam, kde jsem chtěl být. Místnůstka je na velikost letadla přiměřená nejen co se týká vybavení, ale i velikosti. Při bližším pohledu začíná být jasné, že místnost svým tvarem věrně kopíruje průřez letadla. Pro mne nejdůležitější část místnosti je už v části, kde strop v ostrém úhlu přechází v boční zeď. Daný letecký konstruktér musel byt asi podprůměrného vzrůstu, jinak se tam nemohl na výšku vejít. Nebo neočekával, že se někdo k tomuto problému bude chtít postavit vzpříma a ještě čelem. Spíše předpokládal přibližovaní jinou částí těla v podřepu. Nu což, nějak to snad přežiji. Stojím rozumně rozkročen, plně si vědom příchodu možných vzdušných turbulencí, které, jak známo, se objevují v tu nejnevhodnější dobu, tak proč ne teď. Pak už jen zbývá zlehka se zaklonit a trochu popojít do výklenku, těsně do míst, kde se obličej dotýká prudce se svažující stěny. Připadám si jako exhibicionistický tanečník stylu Hula Hop, který musí překonat nízko drženou tyč aniž se převalí na záda. Manévr dopadá úspěšně, můj úsměv je při opouštění místnůstky, více než jindy, právem zasloužený.
Ocitám se před místnůstkou, těsně u vchodu do pilotní kabiny. Jak se tak koukám tak kromě pilotů v kabině letadla je jen jeden zvědavec jako já. Dodávám si odvahy a vstupuji dovnitř. Prostor kolem svým profilem připomíná místnost, kterou jsem zrovna opustil. Kromě již zmiňovaných pilotů a zvědavce je zde i mnoho přístrojů, světýlek a nechybí i přední výhled ven. Po dalším krátkém průzkumu shledávám, že podobnost obou místností je jen v jejich svažujícím se profilu a ve výhledu ven, který byl v obou případech stejný - nulový. Oba piloti zaujímali ve svých křeslech docela relaxační polohu s nohama pěkně nataženýma někde do části přístrojové desky. Ještě si tak povolit kravatu, do ruky plechovku s pivem a mám dojem, že jsem u nich doma a zastihnul jsem je při sledování nějakého sportovního utkání. Jsou jednoduše v naprosté pohodě, ze které se přítomností cizích lidí nenechají nevyrušovat. Tihle, mně na moje zvídavé otázky asi neodpoví. Nejprve to ještě zkusím s tím dalším návštěvníkem. Na moji poměrně málo inteligentní otázku v angličtině zda mluví česky se mě dostalo přímé odpovědi: “Of course!” Jak taky jinak, vždyť letíme směr Praha, v letadle plném českých turistů. No jo, člověk, ale nikdy neví. Další rozhovor pokračuje už v naší mateřštině. Z klučiny se během rozhovoru klube vášnivý amatérský letec na větroních, zajímající se o letectví jako takové. Takže nakonec to mám přece jenom s výkladem, k čemu která páčka slouží, v jakém pořadí se co zapíná, co ukazuje který budík atd. V dnešní době je, prý, let už natolik automatizovaný, že pokud všechno funguje, tak to letí téměř samo a jen čas od času je třeba aktualizovat kurz letu naťukáním příslušných čísel, obdržených ze země, do palubního počítače. Takový normální let se dá v pohodě natrénovat i pomocí počítačových her (různých leteckých simulátorů), určitě bych to během několika hodin tréninku zvládnul i já, říká dotyčný letecký nadšenec. Během normálního letu je pak prý i docela nuda. To se tomu vůbec nedivím. Důkazem této nudy mohou být oni, výše zmiňovaní piloti před námi. Dále se dovídám spousty zajímavostí, jak takové letadlo vůbec funguje. Co mne třeba překvapilo, tak to bylo zjištění, že na palubě letadla nejsou žádné padáky, aby posádka nebyla v duševní výhodě a v krizových situacích neměla tendence předčasně neopouštět palubu letadla. No, jen aby! Čas příjemně utíká, až nás z našeho zajímavého rozhovoru vyrušila letuška s tím, že jsou tu ještě další lidé, co se chtějí podívat, tak ať jsme tak laskaví a uvolníme jim místo, protože náš čas už vypršel. Opětuji letušce její úsměv, loučím se českým větroněm a odcházím si zpět sednout.
Poznámka dopsaná později: Nadá mě to se nezmínit o tom, že je právě 11.8. a až zpětně si uvědomuji, co se stane přesně o měsíc později na druhém konci světa v NY. Jak je opravdu jednoduché dostat nůž do letadla (svůj zavírací nůž jsem nestihnul dát do zavazadel, protože jsem s ním ještě otvíral láhev vína na letišti. Možné problémy jsem si trochu uvědomoval až při průchodu bezpečnostním rámem, ale v Hynkově ledvince mu nikdo žádnou zvýšenou pozornost nevěnoval). Jak je také snadné dostat se do pilotní kabiny a následně převzít řízení letadla, to vše bez starosti a zájmu o bezpečné přistání ... .
Při návratu zjišťuji, že převážná část osazenstva stále
spokojeně poklimbává včetně Hynka, ze kterého se fakt asi nestane ten odborník
přes středozemní tmu. S tím už teď nic nenadělám. Na mé nejbližší
spolucestující už také začal působit kofein, protože se pořád vrtí a převalují
z jedné strany sedadla na druhou. Po chvilce přece jen procitají. Je to však
takový nešťastný stav, něco mezi spánkem a úplnou bdělostí, kdy člověk už
nespí, ale ještě není ani při plném vědomí. Za chvilku se zpět mezi živé vrací
alespoň Pája, na kterém je vidět, že kromě přemáhání spánku se snaží také
přemoct nudu. Ptám se jej, zda-li by pro mne něco neudělal. Pájovi blýsknou
šibalské plamínky v očích a já se dávám do popisu co bych rád uskutečnil.
Jedná se mně o vyfocení Hynka, těžko říct, zda ještě v tuto chvíli spí či nikoliv. Proto je nutné, aby vše provedl člověk, kterého Hynek na první pohled nepozná. Pája bez výhrady souhlasí, čímž mne mile překvapil, protože jsem předpokládal, že ho k dané akci budu muset diplomaticky přemlouvat. Upozorňuje mne, že to klidně uskuteční, akorát neví, jak ten Hynek vypadá. Uklidňuji ho popisem, že Hynek sedí vpředu nalevo od nás v 10. řadě, že má na sobě žluté tričko, a že naposled byl viděn, jak spokojeně podřimuje s rukama překříženýma na prsou. Jeho obavy odbourám slovy, pokud se mu podaří vyfotit někoho úplně jiného, tak že to vůbec nevadí. Tím tuplem bude větší sranda.
Pája vyráží s fotoaparátem na lov. Ze zaujetím sleduji, co se bude dít. Pája naprosto profesionálně doráží na místo, letmým rozhlédnutím se ujistí, že našel toho správného. Otevírá fotoaparát. Zaměřuje oběť. Ještě trochu do předklonu, aby dostal větší detail. Mačká spoušť, následuje blesk. To vše se uskuteční během několika málo okamžiku. Po té se jakoby nic narovná a bez mrknutí oka odchází zanechav Hynkovo okolí zcela zmatené a oslněné, nechapající co se to vlastně stalo. Se slovem “hotovo”, mně Pája vrací fotoaparát a jakoby nic si sedá na svoje místo. Byla to pro něj naprosto normální věc, která nestojí ani za další komentář. S úsměvem mu za celou akci děkuji.
Od Hynka se později dozvídám jak to viděl on. Představte si, že
si člověk klidně podřimuje. Z ničeho nic mu najednou začne něco blikat před
očima a ruší ho ze spánku. Zmiňované blikání byl totiž několikasekundový
předblesk proti červeným očím. Hynek zmateně pootevírá oči, aby se rozkoukal co
se to kolem vlastně děje. Než stihne pochopit o co jde, prásk, následuje hlavní
fotoblesk. Stejně zmatená je i spolucestující vedle něho, každý z nich si
myslí, že to fotí toho druhého. Vedle sedící dívka bere celou situaci docela
sportovně, začíná se smát a schovává si rozesmátý obličej v dlaních. Snad
před další fotkou nebo, aby svým smíchem nerušila ostatní. Kdo ví! Záhadný
fotograf mizí stejně rychle jako, když se objevil. Zbyly jen vzájemné udivené a
trochu ještě bleskem oslněné pohledy. Následované výmluvným gestem, kterým si
navzájem dají najevo, že vůbec netuší co to všechno mělo znamenat. A pak se pomalu
noří zpět do dřívějšího klidu.
Zbytek letu už probíhá, bez větších zajímavostí, naprosto klidně. Údajně už letíme nad Českou republikou, tak se koukáme na setmělou noční krajinu a odhadujeme co to dole bude za město či městečko. A máme to tu zase: Výzva, abychom se připoutali. Po chvíli následují přistávacími manévry. Letadlo znovu ožívá probouzejícími se turisty. Opětovný dojem létající polní nemocnice úspěšně ruší zvýšený hluk motorů. Někde pod námi je údajně vidět Praha. Jsme bohužel na té nesprávné straně, nevidíme nic, jen sem tam nějaké to zbloudilé světýlko. Klesáme. Zatáčíme. Zase klesáme. Brzdíme. Dosedáme na zem. Vše se neuvěřitelně klepe a skřípe, tak to asi ještě usilovněji brzdíme. No a jsme definitivně zpět doma. Teď už pomalu najíždíme k nástupnímu chobotu. Turisté s povděkem děkují pilotům za bezpečné přistání bouřlivým potleskem, asi ví proč. Po chvilce váhání se také k potlesku zapojuji. Kapitán se s námi loučí s přáním hezkého dne a popisem okolního počasí. Na náš vkus je tu docela zima, něco málo pod 20 stupňů celsia sobota 11.8. 04:15.
Než je vše po technické stránce připraveno, abychom mohli opustit letadlo, nastává v prostorách letadla klasický předvýstupní rozruch. Někteří si balí věci, někteří jsou již sbaleni a tlačí se nedočkavě v uličce. Někteří si už zapínají mobily, aby se dozvěděli co je tady nového. Do této skupiny lze i trochu zahrnout našeho dalšího spolucestujícího, Tomáše, kterému z neznámých důvodů na Maltě nefungoval mobil. A teď projevuje až dětskou radost nad tím, že vše opět bez problémů jede. Ještě větší radost mu přinese zjištění, že veškeré jeho pracovní vzkazy jsou již samotným operátorem smazány. Dozvídá se také, že jeden z jeho známých se stal před cca dvěma hodinami šťastným otcem a ihned odesílá gratulační SMSku.
Mezitím se už zástup cestujících dal do pohybu. Loučíme se s Pájou a vzájemně se ztrácíme v proudu cestujících opouštějících letadlo. Procházíme stejnými místy, jako jsme před třemi týdny prázdninový pobyt začínali, až na to, že jsme na druhé straně skleněné přepážky oddělující jednotlivé směry letu. Přes sklo lze na sobě pozorovat zvídavé pohledy těch, kteří mají ještě cestu na Maltu před sebou, jak se snaží alespoň pohledem zjistit co je na dovolené čeká. Úplně stejně, jako před nedávném my. Procházíme dalšími skleněnými dveřmi a mísíme se s cestujícími z dalšího letu. Tímto okamžikem poslední zbytky dovolené nenávratně zůstávají za několikerými skleněnými dveřmi v minulosti.
Začíná pomalu svítat. Letištní halou prochází na tuto brzkou ranní hodinu až nezvyklý počet lidi. Kromě našeho letu přistálo zhruba ve stejný čas letadlo z Islandu, také zaplněno vracejícími se turisty. Tento společný dav pomalu plyne letištními prostory k místu pasového odbavení, kde se spořádaně řadí do jednotlivých front čekajících na odbavení. Už cestou k tomuto místu bylo zajímavé pozorovat jednotlivé turisty, kromě všeobecně panující únavy, bylo na první pohled patrné, kdo se odkud vrací. Turisté z Malty se poznali podle hnědavého opálení, krátkého trička, kraťasů a sandálů na nohách. Oproti tomu turisté z Islandu se vyznačovali vybledlým obličejem, maximálně, ti více větry ošlehaní, byli trochu dočervena. Na sobě mají několik vrstev oblečení: To vše na povrchu zakončuje větrovka nebo vlněný svetr. Kalhoty také spíše připomínaly zimní výbavu lyžaře, neřkuli, že některým čouhaly z batůžků podpůrné skládací hole do sněhu. No a na nohách co jiného, než pohorky a teplé ponožky. Ti méně odolní ještě s čepicemi na hlavě. Než jsme dorazili k pasovému odbavení, stačili se jednotlivé skupiny natolik promísit, že jsme přicházeli jako jednolitý zástup naprostých šílenců. Na kulicha a pohorky nebyla totiž venku taková zima a na tričko s kraťasy zase nebylo takové teplo. Naštěstí byla v klimatizovaných prostorách pražského letiště příznivá teplota, která dávala oběma tipům turistů šanci bez úhon přežít. Být policistou na letišti může být docela zábavné, když to tak člověk kolem sebe sleduje, jak postupně prochází kulich, kulich, šortky, kulich, tričko, kulich, ... “No tak, paní s těmi holemi v batohu, postupte dopředu.”, ... , zase kulich, šortky, šortky, .... “Kam pospícháte mladíku v tom tričku i na Vás dojde řada.” ... . Prostě paráda.
Po vystání krátké fronty na pasovou kontrolu a jejím bezproblémovém absolvování, nastává naše poslední společná chvíle při čekání na zavazadla. Jak už to tak bývá, všichni kolem se už dočkali, jen ta naše zavazadla nikde. Nakonec je vše v pořádku. Mezi posledními opouštíme letištní prostor průchodem kolem celníků.
Loučení s Petrou. Možná někdy, kdo ví? ... na viděnou!
Já s Hynkem využíváme štědré nabídky Tomáše svést se s ním, do Hranic na Moravě, což je pořád mnohem lepší než někde čekat na první ranní vlak směr Ostrava. Pak už to jde ráz na ráz. Z ničeho nic je tu Tomášův známý novopečený, dvouhodinový tatínek, u něhož doma má Tomáš zaparkované auto. Teď ještě osobně gratulujeme tatínkovi, který byl z rychlého sledu rodinných událostí natolik zaskočen, že se z nich teprve začínal vzpamatovávat. Společně žertujeme na téma jakou mají v Praze silnou klimatizaci. Venkovní teplota je totiž na náš dosti zkreslený maltský vkus zákeřně nízká (a to může být tak něco kolem 20 st. C). Skládáme nejprve zavazadla a pak sami sebe do vozu a odjíždíme vstříc pomalu se rozednívajícímu velkoměstu.
Cestou se v krátkosti semelou naše první dojmy z dovolené s místními událostmi až po čekající pracovní záležitosti. Jízda vylidněným sobotním městem probíhá klidně a rychle. Jsme na místě. Záměna vozů a řidičů. Po krátké kontrole, že se “odloženému” vozu nic nestalo, překládáme naše zavazadla. Vše probíhá jako při klasické konspirativní schůzce agentů ze špionážních filmů. Dokonalost atmosféry dokresluje mihotavý proud světla z nedalekého sloupu veřejného osvětlení, který jen letmo prosvětluje panující ranní šero. Překládka se odehrává ve spěchu bez zbytečných řečí, z jednoho auta do druhého. Není divu, že se vlivem, pro nás panujících, nízkých teplot snažíme celou akci co nejrychleji ukončit. Ještě se rozloučit s novootcem a vyrážíme na další cestu.
V autě panuje dobrá nálada. Z rádia se derou stejné hity, jako na Maltě, akorát jedeme po pravé straně vozovky, jinak žádná změna. Velmi rychle opouštíme romanticky zasněnou, teprve se probouzející Prahu. Uháníme směr dálnice. Naše jízda ranní krajinou probíhá bezproblémově. Za volantem Tomáš, na místě spolujezdce Hynek a já vzadu. Díky většímu místu, pohodlí a znovu se dostavující únavě se přestávám zapojovat do různých témat rozhovoru a pomalu se nořím do říše snů. Z hlubin spánku se během cesty vynořím jen u nějaké čerpací stanice, kde je krátká přestávka a pak až o nějakou tu hodinu a stovku kilometrů dále při hledání místa na snídani. Ještě během snídaně nevnímám naplno svoje okolí a vše se lepší až po závěrečném šálku kávy. Až teprve teď se začínám znova orientovat v čase a prostoru.
Pokračujeme dál v naší cestě směr domů. Je něco po šesté hodině ranní. Přichází první zdravící SMS od mého kamaráda Honzy, vítající mně zpět v ČR. Tento den se totiž ještě kromě mého návratu vyznačuje další zajímavou událostí a to tou, že se náš společný dlouholetý kamarád dnes dopoledne žení. Při posledních páteční domluvě jsem ještě s politováním oznamoval, že se stále nacházím na Maltě a domu dorazím, až v sobotu kolem poledne, čímž bohužel plánovaný svatební obřad v 10:30 nestíhám. Situace se díky urychlenému odvozu radikálně mění a ve voze se začíná pomalu rozpoutávat komunikační dálnice.
Volám nejprve Honzovi, zda-li by si mne mohl přijet vyzvednout do Hranic na Moravě, ten mě s lítostí odmítá, se slovy, že nestíhá. Na svatbě totiž mimo jiné plní i roli dokumentátora - kameramana. Přes telefon zjišťuji, nejbližší vlak z Hranic směr Ostrava jede až po desáté hodině, což je pro mně pozdě. Je ještě příliš brzo někoho budit telefonem, tak alespoň posilám SMS dalšímu kamarádovi (shodou náhod také Pája, úplně jiná osoba, nemající s Pájou z letadla kromě jména nic společného), s přáním, ať u nás doma vyzvedne oblek a přijede si pro mne do Hranic. Taktéž posílám SMS domů, že jsem úspěšně dorazil do republiky a jsem na cestě. Z domova přichází za krátký čas odpověď v podobě telefonátu, kromě jiného se v krátkosti snažím vysvětit tuto zamotanou situaci s velkou prosbou o přípravu obleku na svatbu a gratulační kytice pro nevěstu. Po té i Hynek usoudí, že i jeho rodiče by mohli být už vzhůru a volá domu, že je na cestě a s velkou pravděpodobností pojede z Hranic vlakem po desáté. Po několika minutách Hynkovi rodiče volají zpět, že si pro něj přijedou rovnou do Hranic a cestou vezmou i mně do Ostravy. Tak to je další dnešní pozitivní zpráva zvyšující mé šance dorazit na svatbu včas. Cesta pokračuje normálně dál. Po sedmé hodině si Pája zapíná telefon a později zjišťuji, jak se věci měli z jeho pohledu.
Je poměrně normální sobotní ráno. Jako obvykle se chce Pája dozvědět co je nového, tak si bere čerstvě zapnutý mobil s nově přišlými SMSkami na nejklidnější a nejmenší místnost v bytě, kde jej při čtení novinek nikdo nebude otravovat. Z pokojného posezení jej vyruší až přečtení moji zprávy. Vyvalí oči, daleko více než na co je tato místnost zvyklá a raději si vše přečte ještě jednou. Sezení je tímto ukončeno a ve zvuku vzdáleně připomínajícího mořský přípoj, na krátko zaplavujícího onu místnost, jsou pohřbeny všechny zbylé náznaky ranní siesty. Co teď, jak to všechno stihneme? Pája se dělí o zjištěné novinky se svojí ženou Martinou. Ocitli jsme se totiž v bytě plně se připravujícím, již nějaký ten měsíc, na příchod nového potomka. Oba nastávající rodiče jsou moji zprávou zaskočeni a tak trochu mně v tuto chvíli asi přestávají mít rádi. Blížící rodičovské povinnosti je však naučily rozvážnosti, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Hlavně Martina si teď ve svém devátém, čekacím, měsíci moc na rychlá rozhodnutí a pohyby nepotrpí.
Z mírného rodinného zděšení je vytrhává můj telefonát, kde oznamuji změnu plánu. S tím, že stačí, když si dáme sraz u nás doma a pak společně pojedeme na svatbu. Pájovi slyšitelně pookřává hlas, s tím že složitost situace se sama o sobě vylepšuje. Dohodnem se, že se sejdem u nás mezi 10:00 až 10:10.
Ještě několik chvil a neočekávaně brzkém čase, kolem 8:20, přijíždíme ke vlakovému nádraží ve Hranicích na Moravě. Další vykládání zavazadel, loučení s přáním vzájemného šťasného návratu domů. A maltský Tomáš už definitivně sám odjíždí neznámo kam. Před nádražím zůstáváme s Hynkem sami. Teď nezbývá nic jiného než čekat až dorazí Hynkovi rodiče a bude se pokračovat v cestě. Přesunujeme se proto do nádražní haly.
Na nádraží kromě několika postaviček obslužného personálu nikdo není. Jen čas od času projde nějaká osoba kolem, jak už to na nádražích bývá. Tak třeba jednou to je nějaký pochybný cestující vracející se nejspíš z včerejšího flámu, nebo možná, zrovna se na flám chystající. Těžko říct, ono to na daném typu lidí moc poznat nejde. Tito jedinci často touží po duchaplném rozhovoru s někým dalším, což naštěstí dotyčného nenapadá a v klidu si popíjí to svoje pivo v opačném rohu nádražní haly. Pak mimo jiné, téměř na poslední chvíli, přibíhá turistická rodinka, mající obavu, že jim jejich vlak těsně před nosem ujede. Informace o zpoždění vyvolá na jejich tvářích nečekanou úlevu. S pocitem, že už nemusí spěchat si jdou koupit jízdenky. Tatínek má radost, maminka má radost i samotné dítě vycítí změnu nálady rodičů a po chvilce i ono má radost. Držíc se společně za ruce, šťastná rodinka odchází na perón. Venku zpoza se trhajících mráčků vysvítá sluníčko. Vším okolním vzduchem prostupuje atmosféra mírně ospalého, klidného sobotního dopoledne. Rodiče od Hynka stále nikde. Trochu nervózně se procházím po nádraží a občas se jdu kouknout ven zda se už něco neděje. Hynek sedí u našich zavazadel a neděje se vůbec nic. Znova volám domů, abych upřesnil čas svého příjezdu a upozornil na časovou tíseň, ve které se možná ocitnu. Každá minuta se neskonale vleče. Pro mne je to téměř věčnost, než se kolem 9:10 objeví na nádraží bílý rodinný automobil. Když, ale uvážím náš dříve avizovaný příjezd ho Hranic (8:30 až 9:00), tak čas Hynkových rodičů není vůbec špatný, právě naopak. Následuje klasické vítání “ztracených synů”, naložení zavazadel a vyrážíme na další cestu. Tatínek za volantem, maminka na místě spolujezdce a my “děti” pěkně na zadním sedadle, další obraz šťastné rodinky rýsující se v poloslunečním sobotním dopoledni.
Cestou samozřejmě vypravujeme, jak se nám na dovolené líbilo, jaké to tam bylo, od počasí až po vnitropolitickou situaci. Na oplátku se zase dovídáme věci co se udaly tady. Počasí prý za moc nestálo, pořád bylo zataženo nebo pršelo. Následuje také spousta dalších drobností všedního života. Jízda probíhá klidně, podle všech pravidel silničního provozu. Pečlivý Hynkův tatínek úzkostlivě dodržuje veškeré předpisy. Stále se diví, jací jsou dneska bezohlední řidiči, když on jede přesně na hranicích rychlostního limitu a ostatní nás stále předjíždí. V úsecích, kde není jistá maximální rychlost jede raději pomaleji než se přehnaně hnát. Nenápadně sleduji hodiny a odhaduji kolik času ještě zbývá. Když na skutečnost ohledně stálého předjíždění rodinného vozu dojde v naší konverzaci několikrát řada, je vždy toto téma ukončeno větou jednoho z Hynkových rodičů: “ ... jen ať si jedou, však my nikam nepospícháme, že?” A pohledem do zadních prostor auta očekávají náš, lépe řečeno spíše můj, souhlas. Moje situace je natolik složitá, že nemá cenu do ní Hynka ani jeho rodiče blíže zasvěcovat. Takže s trochu hořkým úsměvem, vždy přitakávám, že opravdu není kam spěchat. Ovšem při pohledu na hodinky moje nervozita vzrůstá. Pořád je však lepší, abych byl ve skrytu duše nervózní jen já než, aby se nervozita přenesla do celého auta, při překonávání rodinných rekordů v rychlé jízdě. Je mnohokrát lepší, když jedeme rychlostí, která se zdá řidiči správná, než aby jel o něco rychleji a zbytečně se vystavoval vlastním pocitům zvýšeného rizika. Za tohle mně to opravdu nestojí, však to nějak dopadne....
Je něco kolem 9:50 a míjíme vesničku Mošnov, po chvilce je vidět i několik domů z vesničky Petřvald, kde se za chvilku koná ona zmiňovaná svatba. My však uháníme opačným směrem k Ostravě. Něco před 10 hodinou volá opět Pája s tím, že jsou už připraveni a pomalu pro mne vyrážejí. Upřesňuji časový harmonogram, že budu připraven k odjezdu až tak kolem 10:15. Pokud k nám dorazí dříve než já, ať neváhají, jdou na návštěvu a počkají na mne. Ke komičnosti celé situace nechtěně přispívá Hynkova maminka, která po mém několikerém hovoru vytuší, že se na něčem domlouvám, vzduchem totiž lítají různé časové údaje. Při pohledu na hodinky je pak každému v autě jasné, že původní domluva nejde časově stihnout. Za této situace Hynkova maminka prohodí kouzelné věty: “To se nemůžete na tak brzy domlouvat. To víte, cesta je dlouhá,” pohledem směřovaným na manžela dodá: “ a máme trochu svátečního řidiče, ono to rychleji nepůjde.” Vše je řečeno s tak upřímnou laskavostí v hlase, která mne naprosto odzbrojí. Hynkův tatínek pak ještě s usměvavým pohledem do zpětného zrcátka dodá, dnes už několikrát opakovanou větu: “Vždyť je to jedno, však nikam nespěcháme.” No a mně nezbývá nic jiného, než mu dát zase zapravdu. Tuto situaci by si asi nikdo nevymyslel, musel ji vytvořit jedině život sám.
Čas zase nezadržitelně plyne a my už projíždíme Ostravou, ještě chvilku a jsem doma. V tom další Pájův telefonát, že je už slibovaných 10:15 a on čeká před naším domem, tak ať jdu dolů. S politováním mu oznamuji, že jsem ještě v autě na Rudné (ulice protínající několik ostravských čtvrtí). Pája zaskočen se ještě nechápavě ujišťuje: “Ty nejsi ještě doma?” Musím mu odpovědět, že bohužel ne. Pája na to: “Tak jsem to asi špatně pochopil, myslel jsem si, že jsi už dávno dorazil domů.” Uklidňuji jej odvážným tvrzením, že dorazím do 5 minut, tak ať neváhají jít s Martinou dále a počkají na mne. Opravdu během několika dalších minut opouštíme Rudnou a spletitými uličkami dorážíme až před náš dům.
Teď jde téměř už o každou sekundu. S Hynkovým tatínkem vykládám vlastní zavazadla a ve spěchu se se všemi loučím. Později mně tento rychlý úprk mrzí, protože jsem vše odbyl tak rychle a téměř neslušně se vypařil. Auto odjíždí a já s letmým pozdravem míjím všudy přítomnou sousedku, která si nenechá ujít žádnou událost v domě.
Je 10:20. Po přivítání s mými rodiči, začínám zmateně pobíhat po bytě. Na otázku co to dělám, odpovídám, že hledám návštěvu. Odpovědí jsou mi jen udivené pohledy se slovy, že tady nikdo není. Znova volám Pájovi, co se děje. Ten odpovídá, že při čekání na mne se mu nějak nezdálo přední kolo a raději se jej rozhodl ručně dofouknout. U nás před domem prý není místo, takže parkuje o kus dále. Domlouváme se na srazu před domem za 5 minut. Doma v největší stručnosti seznamuji všechny s podrobnostmi dnešního dopoledne. Během tohoto seznamování v rychlosti navštěvuji koupelnu a po té už jen měním tričko s kraťasy za košili s oblekem. Slibovaných 5 minut neskutečně rychle uteklo, do jedné ruky beru vázanku do druhé kytici pro nevěstu a mizím. Pro jistotu znova zdravím všetečnou sousedku, která pořád zaujímá stejné místo, jako když jsem před chvilkou dorazil. U domu už nedočkavě přešlapuje Pája. Na můj dotaz, kde je Martina odpovídá, že na nás čeká na trase, protože se ji už i špatně sedí. A jediné co jakž takž jde vydržet je chůze nebo ležení. V tomhle autě se zase moc ležet nedá, tak zvítězila varianta pomalé chůze. Odkládám kytici na zadní sedadlo a sám si sedám dopředu na místo spolujezdce, speciálně upravené pro nastávající maminku Martinu.
Znova se vydáváme na cestu. Je 10:25. Provoz není naštěstí velký, nic nám nebrání ve svižnější jízdě městem. Můj pocit z rychlejší jízdy je navíc umocněn značným sklopením takto upravené sedačky, něco mezi pilotem Formule 1 a kosmonautem připraveným na start do vesmíru. Výhled ven nemám téměř žádný a pokud chci vidět víc, musím nepřirozeně vykukovat ven. Během cesty si zase v krátkosti vyměňujeme některé zážitky a já navíc tohoto volného času využívám k zavázání kravaty a celkovému doopravovaní drobných detailů svého vzhledu. Se zájmem kvituji Pájovo vyprávění, kterak před chvíli v obleku ruční hustilkou dofukoval podezřelé kolo, rodinného miláčka Škody 105. Až na čas si to v pohodě uháníme na druhý konec města. Je 10:30, svatba už pravděpodobně začíná. My se však stále nacházíme někde v Ostravě.
V 10:35 přijíždíme na místo, kde na nás už značně nervózně čeká Martina. Není jasné zda ruka v bok znamená výhružný postoj a výčitku, kde jsme tak dlouho nebo je to jen pomocný manévr ve snaze udržet vlastní tělo zpříma. Každopádně uvítání probíhá téměř beze slov, ovlivněno nedostatkem času a vzrůstající nervozitou. Pomáhám Martině uvelebit se na místě spolujezdce, kosmonauta a sám sedám dozadu. Okamžitě startujeme. Znova opouštíme Ostravu směr vesnička Petřvald u Mošnova, kde se už nějakou tu minutu koná svatba. Jedeme teď stejnou trasou jakou jsem ještě před půl hodinou brázdil opačným směrem s tím rozdílem, že teď se na rychlostní omezení moc nekouká a jede se co to jen dá. Pro případ silniční kontroly máme připravenou klasickou výmluvu, že spěcháme do porodnice. Čemuž musí každý průměrný policista díky stresovanému výrazu Martiny bez výhrad věřit. Naštěstí okolní provoz je minimální a cesta bezpečně pokračuje. Souboj s časem se v této fázi daří dobře zvládat. Odbočujeme z hlavní cesty a už jsme v tížené střediskové obci Petřvald.
Kde tu však co nejrychleji najít obecní úřad s probíhajícím svatebním obřadem? Marně se rozhlížíme vlevo i vpravo a nic nás nenapadá. Chtělo by to zeptat se někoho místního, ale koho, nikde není ani noha. Pomalu přijíždíme na, pro nás strategicky důležitou, křižovatku. Máme štěstí, z ničeho nic se tu vyrojí skupinka dětí. Brzdíme vedle nich. Už během zastavování se stahují v autě okýnka a z vnitřku vozu se na nebohé děti vyvalí záplava slov v podobě otázky, kde je tady místní obecní úřad. To z dětí, které se z lehkého zděšení nad nastalou situací probere nejdříve pomalu leze: “Vidíte tam ten kostel, tak hned vedle něj je obecní úřad. Pojedete kolem ...” Jeho další snaha vysvětlit blíže cestu zaniká v hluku opět se rozjíždějícího auta, už je jasné kterou cestou se dát. Na další vysvětlování není čas. Teď ještě více zaražené dítě nás nechápavě sleduje co se jako bude dále dít. Neděje se nic zvláštního, jen kvapem uháníme dál. Vykláním se z ještě otevřeného okénka a na stále se vzdalující děti volám, že mockrát děkuji za radu, že tato informace nám bohatě stačí. Dětské postavičky mizí v oblaku zvířeného prachu vesnické cesty. Ještě několik posledních zatáček a jsme na místě. Je 10:45.
Všude kolem samá auta svatebčanů, není ani místo kde zaparkovat.
Teď už i s blaženým úsměvem na rtech opouštíme auto. Jednu ruku nabízím
Martině jako oporu, druhá je určena pro držení květin. Pája ještě nakrátko
odbíhá zaparkovat. Já s Martinou si to již rozvážným krokem šineme ke vchodu.
Sotva vejdeme dovnitř, už je tu nějaká paní a ptá se nás, zda také jdeme na
svatbu. Pokračuje dále se slovy: “Teď to zrovna skončilo a začíná se gratulovat
novomanželům.” Dalšími slovy nás však uklidňuje: “Nemějte obavy, nic není
ztraceno, zamícháte se do davu a nikdo si ničeho nevšimne.” Když nás tato
svatební ceremoniářka uvádí do děje, tak mně zároveň pomáhá s květinami a
já se zase můžu více věnovat Martině při zdolávání schodiště. Než stihneme
dojít do samotné obřadní místnosti je tu už i Pája. A opravdu, teprve se začíná
tvořit gratulační špalír. Přidáváme se k ostatním do řady na gratulaci. Po
srdečném blahopřání šťastným novomanželům, kteří srší vzájemnou láskou a
spokojeností si i ostatní všimnou naší přítomností. Vzájemné vítání
pokračuje. Většina je moji neočekávanou přítomností mile zaskočena. A kdybychom
to sami nepřiznali, tak náš pozdní příchod nikdo opravdu ani nezaznamená.
Průvod svatebčanů v čele s novomanžely za jásotu všech zúčastněných pomalu opouští obřadní místnost a řadí se před vchodem na společné fotografování.
Jako každý srdceryvný příběh i tento končí svatbou dvou
mladých perspektivních lidí se skvělou budoucností, doufejme že jim vše pěkné
vydrží na věky věkův. Musím na svoji drobnou sebeobranu konstatovat, že na
vzdálenost vzdušnou čarou Malta - Petřvald cca 3 100 km je 1/4 hodinové zpoždění
docela snesitelné, to musíte uznat i každý z vás čtenářů.
Nesmím ovšem také zapomenout na Martinu & Páju, kterým se přesně za deset dní po návštěvě této svatby narodil syn Jiří ( 52 cm a 3,8 kg).
Tímto několikanásobným happyendem tento příběh končí, za zvuku romantické hudby se pohled čtenáře-diváka ztrácí v malebné krajině bezstarostně zapadajícího slunce. Obraz se pomalu stmívá. Do stále hrající hudby se objevují titulky.
 |
 |
Podoba Páji není k dispozici |
||
| České groupleaderky Lenka & spol., | Hynek, | Pája, |
 |
 |
 |
||
| Petra, | ToM, | Tomáš, |
a další.
Zvláštní poděkování:
Společnosti AirMalta za vstřícný přístup,
Maltské republice za zprostředkovanou dovolenou
a skupině českých teenagerů, že nás nestihla zkazit.
Hynek, šťastný tatínek, ToM, Tomáš
a další.
Zvláštní poděkování:
Šťastnému tatínkovi a Tomáši za urychlení návratu domů.
Hynek & jeho rodiče,
 |
| přítel na telefonu - Honza, |
ToM
a další.
Zvláštní poděkování:
Rodičům od Hynka za bezpečný odvoz domů.
 |
 |
|
| Martina, úplně jiný Pája, | šťastní novomanželé, |
 |
| svatebčané, |
ToM & jeho rodiče
a další.
Zvláštní poděkování:
ToMově mamince za přípravu obleku a sehnání květiny pro nevěstu,
úplně jinému Pájovi a Martině za komplikace způsobené ToMovým
nečekaným příjezdem.
Jakákoliv podobnost s reálnými postavami je 100% reálná a
naprosto skutečná.
Během sepisování a čtení tohoto příběhu nebylo zraněno ani
týráno žádné zvíře, ani jiný živý tvor.
Jakékoliv kopírovaní a množení tohoto díla bez předběžného
souhlasu autora je naprostou samozřejmostí.
Pro https://holidayer.tripod.com/ vymyslel sepsal a vystavil:
© ToM, MMI